Vždy jsem se smíchem tvrdila, že s manželem Lubošem jsme se narodili jeden pro druhého a jsme si zkrátka souzeni. A snad každý, kdo nás dva znal, nám dal zapravdu. Znali jsme se už z jeslí, ačkoliv z tehdejší doby jsme si na sebe ještě nepamatovali. Ale má maminka mně vždycky vyprávěla, že už jako zvídavá a živá batolata jsme tvořili nerozlučnou dvojku, a když si pro mě přišla, prakticky pokaždé nás našla pohromadě.
Poté se naše cesty na nějaký čas rozešli, má rodina se totiž přestěhovala do jiné městské čtvrti, takže základní školu už jsme nesdíleli. Ale posléze na učilišti jsme se opět setkali. Zatímco já jsem toužila stát se cukrářkou, Luboš se zamiloval do práce se dřevem, a proto si vybral truhlařinu. Už po pár měsících se z nás stala znovu nerozlučná dvojice a později jsme statečně zvládli i odloučení, kdy musel můj milý na vojnu. A jak už to bývá, krátce po jeho návratu jsem otěhotněla a konala se veselka.
Zatímco moje kamarádky si na své muže nezřídka stěžovaly a některá si občas i poplakala na rameni, já se na Luboše mohla opravdu spolehnout. Nechodil do hospody a doma vždy ochotně pomohl s tím, co bylo potřeba. Dokonce nám vyrobil krásný nábytek do kuchyně a obývacího pokoje. A zapojoval se i poté, jakmile se narodily děti, Hanička a o pár let po ní Janička. Na rozdíl od mnoha jiných tatínků jezdil pyšně na dlouhé procházky s kočárkem a já zatím mohla v klidu uvařit, nakoupit nebo pečovat o oblíbené pokojové květiny.
S mým zlatým mužem jsme strávili takřka 35 let. Jednou zase něco kutil v dílně a já zatím pekla buchtu, protože měly přijet dcery s rodinami na víkend. Protože ale nezvykle dlouho nešel, šla jsem ho zkontrolovat. A tehdy jsem ho našla, jak leží v dílně na zemi. Bohužel už mu nebylo pomoci. Později jsem se dozvěděla, že prodělal těžký infarkt a nešlo by nic dělat dokonce ani v případě, pokud by u něj byla záchranka hned.
Můj svět se v tu chvíli rozpadl na tisíc kousků. Dodnes si přesně vybavuji, jak byla naprosto jsem zoufalá a v obrovském šoku, zatímco v troubě se připalovala buchta. Neměla jsem totiž sílu ji vytáhnout. Ačkoliv všichni tvrdili, že pomůže čas, bylo mně pořád hůř. Pohřeb a následující týdny mám jako v mlze. Když mě zhruba po půl roce objevila mladší Janička, jak opět nečinně sedím a koukám z okna, rovnou mně objednala k psychiatrovi. Já ale žádné tabletky jíst nechtěla. Přesto jsem cítila, že kvůli dcerám a také vnoučatům to nesmím úplně vzdát.
Pomocnou ruku mně podala kamarádka, která mě doslova dovedla ke kartářce. Musela se mnou až ke dveřím, aby měla jistotu, že neuteču pryč. Přiznám se, že samotnému výkladu karet ani kartářce jsem příliš velkou pozornost nevěnovala, vlastně jsem to chtěla mít pouze rychle za sebou. Ale přesto mně utkvěla jedna věta, kterou kartářka pronesla: „Váš manžel odešel za světlem, má se dobře, ale trápí se, když vás vidí plakat“.
A přesně o dva dny později se stala velice zvláštní věc. V noci jsem měla neuvěřitelně živý sen, který jsem stále schopná popsat do detailů. Zdálo se mně o milovaném muži, který ale vypadal mladší. Radostně se smál a povídal: „Holka, už nebreč, vždyť já se mám dobře.“ Ačkoliv jsem se probudila s pláčem a steskem po Lubošovi, od toho dne jsem cítila, jako kdyby ze mě spadla obrovská tíha a bolest podobně jako deka. Manžel mně sice nikdy nepřestal chybět, ale jsem přesvědčená, že stále někde je. Jen se nachází v jiném světě, který my nemůžeme spatřit. A věřím tomu, že se zase jednou setkáme.